Jednou v létě jsem šel doprovodit přítelkyni na vlak. Když jsme došli
před nádraží, všiml jsem si kouře stoupajícího z jednoho ze záhonů
vysypaných takovou tou podivnou směsí kůry a dalších věcí. Pravděpodobně
tam někdo odhodil nedopalek a v suchu a teple toho léta se z něj stala
zápalka.
Okamžitě jsem zamířil k úschovně zavazadel:
„mohl bych poprosit kbelík studené vody?“
paní za sklem: *zírá jak vyoraná myš*
„hoří vám tam záhon, tak kdybych mohl poprosit kbelík s vodou."
Stačily základní znalosti o chování ohně a když jsem přidal ještě druhý
kýbl vody, bylo po problému. Vrátil jsem kbelík a ujistil dánu, že
hasiči třeba nejsou; že vše je již vyřešeno. Pak jsem se vrátil ke své
přítelkyni, omluvil se jí, políbil ji a počkali jsme spolu na ten její
vlak.
Víte, … když jsem si na tu příhodu teď vzpomněl, tak se ptám, jak je
možné, že nikdo z ostatních lidí neudělal to, co já. Pro mne to
bylo úplně automatické. Kdybych tam nebyl a neudělal to, vyhořel by celý
záhon? Na zastávce pár kroků od toho záhonu bylo několik desítek lidí,
kteří museli ten dým vidět a cítit, ale nikdo z nich ani nehnul prstem. A
když jsem se tam tahal s kbelíky, řešil to, ještě na mne zírali jako na
blázna.
Nikdy jsem se tím nikomu nechlubil a nemám tu potřebu ani teď, ale
napadlo mne, že by možná stálo za to nabídnout tento můj zážitek vám,
protože … co když někdo z vás byl tehdy mezi těmi, co nic
neudělali? Jsou chvíle, kdy k vyřešení problému stačí pár minut, které
tomu věnujete, byť jste „jen“ kolemjdoucí. Chci vás vyzvat, abyste to
byli příště vy, kdo zasáhne. A věřte mi, že až budete po tom večer
usínat, kromě zajímavé historky budete mít i trochu toho dobrého pocitu.
@Time_to_Treat
