„A myslíte, že bych ten kroj taky mohla nosit?" To byla ta věta, která
mi změnila život. Bylo mi skoro 16, v naší rodině se nedalo o nějaké
krojované tradici vůbec mluvit, a já si to zamilovala i přes ten fakt,
že kroj naposledy na sobě měla asi nějaká moje prapraprababička.
Vždycky jsem měla k České republice vřelý vztah, obzvlášť k Moravě.
Nikdy by mě ale nenapadlo, že i já budu představitelka našich
jedinečných tradic a budu se doučovat věci, které většina lidí, které
folklór zajímá, umí od malička. Nebylo to lehké. Často jsem narážela na
lidi, kteří se mnou v kroji nesouhlasí. Vlastně i dnes narážím, tancovat
se stále učím, ale texty lidových písní si postupem času pamatuju
čímdál více a tancování už není taky zas tak špatné.
„Tak dobře, na hody ti svůj kroj ráda půjčím." Řekla známá, kterou
láskyplně celá moje rodina oslovuje jako tetu, a v říjnu mě čekal můj
den D. Co se týče ženského kroje, přípravy začínají mnohem dřív.
Naškrobení spodniček, přichystání zbytku kroje a objednání ke kadeřnici,
která mi v brzkých hodinách odpoledních vytvoří krásný drdol s věnečkem
na hlavě. Aby bylo všechno perfektně dokončené do večerní hodové
zábavy, oblékání musí začít už aspoň v 17 hodin. Teta už je velice
zkušená žena, co se oblékání krojů týče a do půl hodiny je se mnou
většinou hotová, i když je to perfekcionistka a nejdelší dobu trvá
uvázání mašle, aby byla přesně ve středu a konce byly stejně dlouhé.
Od té doby na sobě nosím kroj pravidelně, dokonce už svůj vlastní a vždy
cítím hrdost, že zrovna já můžu tuto krásu reprezentovat. Mým
dlouhodobým snem a cílem je stárkování a získání pozice v chase, ale k
tomu mě ještě čeká dlouhá cesta.
@2850843
