Poslední tři roky o letních prázdninách jsem strávila 14 dní na akci
zvané Antiochia. Je to katolická akce (můžete se začít děsit), kdy s
partou mladých lidí, které většinou neznám, jsme na nějaké zapadlé faře
a snažíme se „evangelizovat / rozšiřovat víru“ v dané oblasti.
Prakticky ta evangelizace znamená, že se pokoušíme spřátelit s místními lidmi a ukázat jim, že křesťani nejsou mimoni, ale obyčejní lidé s podobnými problémy, starostmi a slabostmi. Jen v něčem s jiným pohledem na svět.
S dětmi hrajeme hry, sportujeme nebo chodíme do lesa. S „puberťáky" řešíme jejich trápení. S dospělými pořádáme čajové
dýchánky, táboráky a pokud nás někdo nechá, tak mu pomůžeme na
zahrádce. A starší lidi, ti jsou vděční za každý úsměv, za každé pochválení buchty, co upekli, nebo za to, že si mohou s vámi při kytaře zazpívat své oblíbené
lidovky.
A nakonec zjistíte, že to není ani tak o tom, že jim nakážete kleknout
na kolena a do roka máte dalších 10 pokřtěných, ale spíš o
tom, že poznáte hromadu úžasných lidí, které byste jinak nikdy nepoznali. Naučíte se vycházet s druhými. A díky tomu i sami se sebou.
Kdybyste mi tento optimistický článek dali přečíst desátý den Antiochie
brzy ráno, kdy za chvíli přijde banda živých děcek, tak vám ho omlátím o
hlavu. Ale teď po půl roce si vzpomenu už jen na to, jak není špatné
občas vylézt ze své bubliny (jak se to dnes moderně nazývá) a
porozhlédnout se kolem sebe.
@lenochod6
