Potýkala jsem se s osobní krizí. Člověk, u kterého by se něco podobného
nejmíň očekávalo. Holka z dobré rodiny a ničím, co by ji mohlo přivádět k
TĚM myšlenkám. Začala jsem si připadat bezvýznamná, že mě nikdo nemá
rád a nic nedokážu. Každá poznámka se mi zaryla do paměti a já si ji při
depresích vybavila.
Někdy tou dobou jsem se poprvé pořezala. Byl to
jeden z těch dnů, kdy jsem byla u sebe v pokoji, v domě plném lidí,
přesto sama. Jako při zatmění mozku jsem jednala strašně rychle. Našla
jsem žiletky. Vzala jsem jednu do ruky a přejela přes levé stehno. Na
kůži se objevily kapky krve a já cítila něco jako zvláštní pocit úlevy.
Později jsem si uvědomila, že to byla hloupost a pálení stehna mě nutilo
slíbit si, že to nikdy neudělám znovu.
Udělala jsem. Přestala jsem
chodit na tělocvik, aby si nikdo ničeho nevšiml. Zanedlouho přišlo
období dlouhých rukávů. Pořezala jsem si i předloktí. Ani nevím proč
tam. Navždycky si budu pamatovat výraz člověka v obchodě, kterému jsem
podala peníze, a on si všiml jizev. Pochopila jsem, že takhle se na
jizvy budou dívat všichni.
Nevím, kdy přesně se moje problémy začaly řešit s odborníky, ale dodnes mě
překvapuje přístup školy. Kdybyste byli učitelem a několikrát do týdne
vídali studentku s pořezanou rukou, která téměř pořád brečí, dokázali
byste jen procházet okolo? Dnes už vím, že učitelský sbor si o mně v té
době povídal, včetně výchovné poradkyně. A jaká byla její reakce, když jsem se jednou
zhroutila během její hodiny?
„Jolanto, víc psychicky labilního člověka jsem neviděla, dělejte s tím
něco."
Teď už jsem v pohodě, naštěstí. Díky kamarádům a rodičům, kteří mě dostali k doktorům. Špatnému konci jsem byla ale fakt blízko.
Nezavírejte, prosím, oči před problémy druhých. Když vidíte, že se někdo
trápí a najednou se chová jinak než dřív, tak něco udělejte.
Můžete tak zachránit život, nejcennější věc na tomhle světě.
@JolantaSvobo
