Znala jsem jednu holku. Bylo to takový hubený nedochůdče. Otec agresivní
dacan, matka žijící v bublině, díky které vytěsnila, co mohla. A když
nemohla, vzala si prášek a šla spát. Ta holka navíc byla úplně jiná než
její sestra. A tak milovala jediného člena rodiny. Svého psa.
Jak dospívala, čím dál víc toužila po princi na bílém koni.
Nebyl to ten první. Ani ten druhý o dvacet let starší chlapík, který si
jednoho dne vzal všechno, co chtěl. I když ona nechtěla. Nebyl to ani ten
další. Sympatický a až po uši zamilovaný mladíček, ne však nepodobný
jejímu otci. Stejně jako on neuměl řešit konflikty jinak než vztekem a
násilím. Ale poučena vlastním osudem bitého dítěte, odešla včas. Odešla do
prázdna, které ale nebylo tak prázdné. Společnost jí dělala její
posttraumatická klaustrofobie a noční můry. A tak se po milióntém
probuzení vlastním křikem rozhodla, že už toho má dost. Ale ještě toho
měla hodně stihnout. Ještě měla párkrát padnout a zase vstát. A hledat
dál.
Ale tím princem na bílém koni nebyl ani její manžel, jemuž se vrhla do
náruče ve slepé touze založit vlastní, jinou a lepší rodinu. A jak se tak
plácala v aférkách bez budoucnosti, přestala hledat. Přestala věřit na
pohádky a začala věřit sama sobě.
Ten osudový nepřijel na bílém koni. Přijel na motorce. Měřil dva metry a
strašně mu slušela uniforma. Jeho minulost byla ještě temnější, a tak se
vyvinulo pouto o to silnější. Byly krize.
Větší i menší. Ale oba chtěli jít stejnou cestou. Cestou lepší než
jejich rodiče. I když bylo už dlouho jasné, že to nebude jednoduché. A
nebylo.
Po porodu jakoby se celý svět zbláznil. Její dcera málem zemřela, když jí
byly dva měsíce. Její partner málem zemřel o pár měsíců později. A ani
jeden nezůstal bez následků. Nastaly další krize. Finanční i vztahové.
Zdravotní i rodičovské. Každý den bojuje o to, aby se její dcera aspoň
trochu podobala normálnímu dítěti. Každý den bojuje o to, aby se její
vztah podobal aspoň trochu normálnímu vztahu. Někdy vyhrává, někdy
naopak.
Mohla bych to zakončit dramatickým: „Tu holku vídám každý den v
zrcadle“. Ale lhala bych. Nevidím tam jen tuhle holku. Vidím tam i
všechno to ostatní, čím byla a je. Dítě, který hodně brečí, ale taky se
hodně směje. Tu puberťačku v depresi, která radši lhala než aby zatížila
svou „ubouhou“ matku takovou ostudou, ale kráčí trochu nejistě, ale
odhodlaně a se vztyčenou hlavou nemocniční chodbou. Tu naivně milující
ženu, toužící po prstýnku a rodinném krbu, která možná odešla se srdcem i
duší na kusy, ale pro dobro obou účastníků. A i když v tom malinkým
opuštěným bytě probrečela spoustu nocí, naučila se žít sama se sebou. Nemůžu nevidět tu utahanou a nevyspalou matku. Ale dost často se v tom
zrcadle mihne s dítětem za krkem. Smějící se a tančící. A milující.
Milující tu, kvůli které by občas nejradši mlátila hlavou do zdi.
Toho, který tou hlavou do zdi občas mlátí, když si ho maminka nevšímá. A i
toho, kterého pořád něco bolí a tomu princi na bílém koni se nepodobá
ani náhodou. A jestli lituje? Ne. Ona si totiž uvědomila, že jedinou
překážkou ke štěstí je ona sama. A všechno, co prožila, z ní udělalo toho,
kým je.
