Tohle píši ve svém "světlém" = normálním dni, v "temném" bych to nedala.
Ale to je vám všem, kteří to máte stejně, asi jasné.
Každopádně, můj nejzásadnější postřeh z boje je ten, že bojovat nemá
smysl. Co je smyslem boje? Ano, smyslem je vyhrát, správně. Ale s kým bojuji?
Sama se sebou?
Deprese je válka o duši, z boje můžete vyjít vítězně vy, ale zvítězit
může i ona. A ona je silný a vytrvalý bojovník! Uzavřela jsem s ní pakt o
neútočení, snažím se ji pochopit a žít s ní v míru. Nebráním se
lékům, nejspíš mi zachránily život. Studuji dostupnou literaturu, od
lékařských pojednání po osobní příběhy, ty mi možná dávají nejvíc, ve
finále je to ale MŮJ boj. Nikdo jiný to za mě nevyřeší, protože deprese
je mojí součástí, nepřišla z ničeho nic, má nějaký důvod tu být.
Je to běh na dlouhou trať, ale já to chci zvládnout! Protože nechci
prožít (jakkoliv krátký či dlouhý) zbytek života v temnotě, smutku a
zoufalství. Chci se radovat z krásných maličkostí, přírody, svitu
slunce, zpěvu ptáků, vůně čerstvé kávy... Nesoustředím se na temnotu,
ale pomalinku a trpělivě jdu za světlem. V temných dnech to nejde, to
vlastně jen existuji a snažím se nemyslet, ale v těch světlých mám o to
víc odhodlání.
A víte co? Já jsem vlastně depresi vděčná. Když se totiž ocitnete na
úplném dně, jediná cesta je vzhůru. Naučila jsem se hodně o sobě, o
světě, o věcech důležitých i nedůležitých. Ne, vyléčená nejsem, a
netuším jestli to není na celý život. Ale život je cesta, a je na vás,
kudy půjdete.
Co mi pomáhá:
- Nejdůležitější na světě jsem já - je to můj život. Pak až všechno
ostatní. Učím se být sobec - v pozitivním slova smyslu.
- Hořčík, hořčík a zase hořčík (hlavě bisglycinát, přinejhorším citrát). A
taky ostatní minerály a vitaminy. Duše je nehmotná, ale tělo a mozek
jsou závislé na biochemii.
- Meditace. Mít se ráda. Dělat si radost - bez výčitek.
Přeji vám všem "spolubojovníkům" z celého srdce klid a mír vašim duším.
@mistule
