Už od doby, kdy mi coby čtyřleté Mireček Bláhů na pískovišti vysypal
lopatičku písku za krk a já dostala držkovou za špinavé oblečení, jsem
nesnášela nespravedlnost.
Proto jsem se stala advokátkou. Myslela jsem, že když budu bojovat proti
nespravedlnosti, udělám svět lepším. Myslela jsem, že budu stát vždy na
té správné straně. Nikdo mi neřekl, že i ti druzí mají advokáty. A že
někdy není žádná strana ta správná.
Svět není černobílý a každý má svou pravdu. Není žádné „ten zlý“ a „ten
hodný“, žádné „my“ tady a „oni“ tam. A někdy jsou prostě dva nešťastní
lidé, kteří už vyzkoušeli všechno .... a ono to nefungovalo. Tam, kde
přestali mluvit lidé, začaly mluvit paragrafy. Z „lásko“ a „miláčku“ je
najednou „odpůrce“ a „navrhovatelka“. A mezi tím většinou malé děti.
Mám ráda svou práci. Pořád si myslím, že, když už nemohu být vždy na té
správné straně, jsem alespoň na té, která není vyloženě špatná.
Advokacie mne mnohému naučila. A stále učí. Naslouchat. Nesoudit.
Respektovat. Ptát se. Chtít pomoci, i když někdy je to sakra těžký.
Tatínek, který ubližoval mamince. Dítě, které to všechno vidělo a teď se
ho k smrti bojí..... Zastupovala jsem jeho. Chtěl střídavou péči. A
dostal ji. Bývaly doby, kdy jsem brečela v parku u jednoho Pražského
soudu a přemýšlela, že to vzdám. A pokaždé jsem se tam vrátila.
Advokacie mne naučila se nevzdávat.
Stále se učím dívat na svět očima druhých. Očima nešťastného otce, který
nevěděl, jak zachránit upadající vztah, jak se bránit zranění, která mu
působí žena, utíkající za jinými muži. Učím se nedávat najevo své
vlastní strachy, bolesti a nejistoty. Protože já jsem maják v bouři.
Pevná země pod nohama. Lodivod rybářské bárky, do které už dlouho pěkně
teče.....
Protože svět není černobílý. A někdy zjistíme, že „my“ jsme „oni“. A že
nevíme, jak z toho ven....
@YgritteFire
