Jednoho rána jsem se probudil a z nedokončeného snu mi ještě v
polospánku dutinou lebeční rezonovala myšlenka, zda lidé okolo mě nejsou
jednoduše jen zrcadla mne samotného.
O několik měsíců později sedím v
polorozpadlém krámku v nepálském Káthmándú, popíjím čaj a to málo čerstvého
vzduchu, který proudí skrz otevřené okno, je ředěno kouřem hašiše z
dýmky obchodníka, co sedí naproti mě. Z ničeho nic se ke mně nakloní a
řekne mi, že všichni lidé jsou zrcadla.
@tomslavicek
