Je mi 25 let a sex jsem měla jednou jedinkrát v životě.
Být panna po dvacítce začne být stigmatizující. Dřív nebo později se v
každém kolektivu zabrousí na řeči o sexu a v tu chvíli mě obvykle znehybní vlna
studu, přiblble se usmívám, přikyvuju a myslím na to, aby nikdo
nepoznal, že moje vlastní zkušenosti jsou minimální. S přibývajícím
věkem je to horší a horší, přestanete si věřit, připadáte si nechtění,
bojíte se, jak na takovou informaci zareaguje partner, se kterým jste
začali čerstvě chodit, a on předpokládá vaši zkušenost.
Nejsem asociální introvert, mám
kolem sebe poměrně dost velký okruh známých a několik vážně dobrých
přátel, díky kterým jsem se nestala zapšklá a osamělá. Nejsem škaredá,
frigidní a nenesu si trauma z dětství, ale stejně mi dělá obrovské
problémy si s někým začít.
Sex mi chybí, ale mám proto chodit s někým o koho nestojím, nebo se
nechat opít a sbalit v klubu? Ne, děkuju.
Dnešní doba mluví o sexu otevřeně, považuje ho za samozřejmost, proti
tomu v zásadě nic nemám. Netvrdím, že problém je v osudu, vesmíru,
chlapech nebo chemtrails, jsem si vědomá, že brzda je ve mně. Zároveň
ale vnímám, že s podobným problémem se v mém okolí potýkají i další
mladí lidé, a i když byste to do nich na první pohled neřekli, při
lechtivých tématech sklopí na okamžik pohled k zemi a bojují s
méněcenností.
Ráda bych napsala nějaký pozitivní závěr. Nemám ráda otevřené konce. Ale sama sobě ho napsat neumím.
Mirka
