Často
se tu zmiňuje, jak lidé pomáhají potřebným a já jim děkuji za to, že
dělají svět lepším. Jenže jsou tu také lidi, kteří mají všeho dostatek.
Nebo alespoň materiálně a fyzicky nestrádají, ale chybí jim něco, co na
první pohled nevidíme. Nemocná je totiž jejich duše. Trpí úzkostmi,
depresemi, psychózami, insomnií…
Často
od zdravých slýchávají, že se nemají bát jít mezi lidi. Že se mají víc
smát a nedělat ze všeho vědu. A když už zdravým dojdou tyhle argumenty,
nakonec většinou v afektu zakřičí, ať si prostě vezmou prášek a nešílej.
A
nemocní? Většinou se tajně léta trápí, protože cítí, že nejsou jako
ostatní a netuší, komu se svěřit. Jak tomu vnitřnímu tlaku ulevit.
Milionkrát totiž na jejich adresu zaznělo, že jen blbnou, že si mají dát
panáka, pustit si komedii, nebo že si jen vymýšlejí a to nejhorší: ať
se nechovají jako blázni! Takže dál tiše trpí a doufají, že najdou kolem
sebe někoho, kdo pochopí jejich bolest, kdo je neodsoudí. Jenže jak
někoho takového najít, když je pro ně problém vůbec vyjít mezi lidi,
seznámit se, otevřít se? Je pro ně nemyslitelné na někoho vysypat, že
mají deprese, že mají na hrudníku kámen těžký tak, že nemůžou dýchat, že
nenacházejí naději a radost v tom, v čem všichni v pohodě a zvesela
žijí. Nikdy to nebylo a není tak snadné, jako když si někdo stěžuje na
bolest zad, nebo na migrénu...
A
všechno tísnivé a dusivé se tím jen prohlubuje, dokud neseženou
profesionální pomoc, nebo alespoň nějakého lékaře, který chápe a trefí
se v tom, co předepsat. Když už pak máte to štěstí a ten prášek
seženete, stáváte se pro okolí někým, kdo chce být jako celebrity,
protože brát antidepresiva (a vůbec psychofarmaka) je dneska “móda”.
Všem,
které bolí duše, přeju chápající blízké, kterým se mohou otevřít a
kvalitní profesionální pomoc na dosah. A hlavně okolí, které neodsuzuje,
ale začne brát nemoc duše alespoň trochu jako nemoc těla. Nechceme ji,
stejně jako vy nechcete mít zápal plic nebo rakovinu… Kéž by se tenhle
začarovaný kruh nepochopení a odsudků konečně přerušil...
@alley_blind_cz
