Sportuju od malička a docela mě to baví, i když jsem vždycky byla z nás
tří sourozenců ta suverénně nejlínější. Rodiče chtěli, abychom jako děti
zvládaly základy nejrůznějších sportů a aktivit. A uměli nás k tomu
velmi nenásilnou formou přivést. Nikdy nás do ničeho nenutili, sami jsme
si mohli vybrat, čemu se budeme věnovat. Já jsem velmi záhy – asi při
té své vrozené lenosti – přišla na to, že nejvíc mě baví činnosti, kdy
nemusím dřít sama, ale můžu si vybrat něco, co mi s pohybem pomůže nebo
mi ho aspoň usnadní – takže kolo, lyže, brusle… Ale lyžovat ani bruslit
se nedá úplně všude, na rozdíl od kola, na kterém se téměř všude dá.
Kolo se stalo mojí vášní. Jakmile se na jaře jen trochu oteplí, nic mě
neudrží doma a každou volnou chvíli jsem na kole. Nejsem soutěživý typ a
strašně nerada se s někým srovnávám, protože každý k tomu má jiné
podmínky a předpoklady – fyzické i časové. S kýmkoli závodit by mě
stresovalo. Nejlepší nikdy nebudu, ale nejhorší taky úplně nejsem.
Překonávám hlavně sebe a to mi bohatě stačí. Jde o to mít z toho dobrý
pocit a radost. Někdy to i dost bolí. Někdy padám a párkrát už jsem si
sáhla trochu hlouběji, než mi bylo milé, ale ta radost musí vždycky
převládat.
Ježdění na kole je věc, která mi dovoluje aspoň na pár hodin zcela
rezignovat na svůj osobní život a problémy, a přitom pořád být sama
sebou. Když mě nic nebaví, když je mi smutno nebo jsem naštvaná, jedu se
projet. Ono to třeba někdy ani nepomůže, ale pořád je to lepší než se válet doma.
Jasně – kolo nevyřeší všechny vaše problémy a ani vám neposkytne možnost
od nich ujet nadobro, ale je to příjemný způsob, jak od nich aspoň
trochu poodjet a ještě při tom něco zažít a poznat.
Nebýt kola, nebyla
bych snad ani já. Však počkejte, až za pár týdnů zase vyjedu ;-)
@iva_pileckova
