Svět financí mě lákal už od gymplu. Ve druháku jsem začal pracovat v
bance. Ve třiadvaceti jsem uzavíral transakce za miliony. Dolarů. Naučil
jsem se řídit lidi. Nejdřív pět, pak dvacet, pak sto. Moje rozhodnutí
měla najednou dopad na chod celé firmy. Ve čtyřiceti jsem se stal jedním
z vrcholových manažerů. A pak jsem se rozhodl s tímhle světem skončit.
Vzpomínám si na den, kdy mi to všechno došlo. Že neučím svoje kluky
objevovat svět. Že nevěnuju svojí ženě pozornost, kterou si zaslouží. Že
jsem přestal číst knížky, poslouchat muziku. Že už nespím pod širákem,
že neběhám. Že se ze mne stala baterie v Matrixu.
Tahle přiznání bolela. Hodně. Záviděl jsem těm, co mají životy lépe
uspořádané. Styděl jsem se za to, že jsem nechal věci dojít takhle
daleko. Cítil jsem smutek z toho, co jsem v životě propásl. A strach,
zda vůbec najdu odvahu něco změnit. Uvědomil jsem si, že mám poslední
šanci.
Dal jsem výpověď. A příští den jsem si začal psát seznam úkolů. Jiných
než dosud. Naučit se hrát na kytaru. Začít chodit s ženou tancovat.
Uběhnout půlmaratón. Vzít bágly a projet s rodinou Vietnam. Naučit se
jezdit na snowboardu. Přečíst kompletního Shakespeara. Každý týden pár
položek přidám. A škrtnu ty hotové.
Jestli se bojím budoucnosti? To si pište, že jo. Nevím, co bude dál. Ale
věřím, že najdu správnou cestu. Jako když pustíte dravce z klece.
Vyletí do výšky, dvakrát, třikrát zakrouží a pak se rozletí ke
vzdálenému obzoru.
@Banker1200
