Začalo to nenápadně. Na střední škole mě při hodině češtiny učitelka
vyvolala, ať před třídou nahlas přečtu úryvek z knihy. Já se v tu chvíli
nemohl rozjet. Nevydal jsem ze sebe hlásku. S vědomím svého selhání z
minulé hodiny přišla další čeština. A další selhání. Začalo se to
projevovat na psychice. Situace se opakovala kromě češtiny i v
angličtině. Byla to jen voda na mlýn pro některé spolužáky, kteří mě do té doby šikanovali. Moje tělo jim dalo další impuls. „Ha, ha, ha. Nauč se mluvit, vole.“ Slýchával jsem
dennodenně.
Maturita je dávno za mnou. S vysokou školou přišli
jiný lidi. Dospělejší. Zbavil jsem se češtiny, no zadrhávání se v řeči,
hlavně teda na začátku, mi zůstalo. Věřím ale tomu, že jak rychle to
přišlo, může to i odejít, a když to nemám od narození, nebudu to mít ani
do smrti. Od té hodiny češtiny je to už nějakých šest let. S některými
slovy s určitými písmeny na začátku mám stále problém, ale i za pomoci
psycholožky věřím tomu, že se vracím zpátky do normálu.
A okolí? Toleruje to, běžní dospělí lidé se nad tím ani nepozastavují, i
když občas někdo divně kouká a pro mě je to někdy deprimující, když ve
frontě prodavačce říkám: „Pě pě pě pět ho ho hou housek.“ Občas mi
někteří i pomůžou, tuší, co chci říct, tak to dořeknou za mě, ať se
nemusím trápit. Oni to nemyslí zle, ale pro mě bude lepší, když se budu
snažit ty překážky překonávat sám.
Nakonec. Narodil jsem se 22. října, což je Den porozumění koktavosti.
Není to ironie?
@TypickejPrazak
