Jak dlouho vydrží mladá novomanželka potkávat v pět ráno svého muže, jak
se vrací z hospody, když ona jde do práce? Jak dlouho vydrží manželovy
rozhihňané přítelkyně (vždyť o nic nejde, ty naděláš) ve svém bytě?
Dlouho ne. Naštěstí je to tak krátká doba, že ani nestihne přijít do
jiného stavu a přivést na svět človíčka, který by od samého začátku
neměl tatínka.
Dohoda je jednoduchá a krátká. „Odstěhuj se a už mi nelez na oči.“
Pošlapané city vyléčí čas a po půl roce chození po soudech opadnou i
rozbouřené emoce. Vše šlo takovým samospádem, že ani, do té doby
spřátelené rodiny, se kvůli dětem nestihly pohádat, ba co víc, ani se od
té doby už neviděly.
A jsme u meritu věci. Rozvedete se s tím „darebákem“, ale přijdete o
celou tu skvělou rodinu, kterou znáte několik let, jezdíte s nimi na
dovolenou, každý týden na chatu, kvůli svému drahému se s nimi stýkáte v
podstatě víc, než se svými rodiči, a najednou je konec, už nikdy
nemůžete přijít a sednout si na lavičku na chatě, která už je cizí.
V jednom okamžiku přijdete o dva bráchy, o mrňavou sestřičku, o skvělou
babičku, která byla vždycky při vás a se kterou se dalo povídat celé
hodiny o zajímavých věcech, neboť byla sečtělá a chytrá..., o tchána,
kterého bych si možná vzala raději než jeho syna..., o maminku, která mě
naučila tolik věcí o toleranci a lásce, že z nich těžím dodnes.
Ach, moji dávní přátelé. Asi nikdy se už nedozvím, co děláte. Tolik
otázek bych na vás měla, jak jde život za těch dvacet let, co jsme se
neviděli, co babička, asi už nežije nebo ano? Tečou mi slzy a stýská se
mi po vás, jenže tak to je a tak to i zůstane. Jsme v jednom městě a
nikdy jsme se nepotkali, tak rozdílné jsou naše cesty. Snad někdy
možná... Mám vás stále ráda.
@BKoralkova
