„Jo, tak ty děláš v té pračce na peníze, která nás okrádá. Navíc jste
drazí.“
Takhle většinou začínají a končí rozhovory na téma mého zaměstnání.
Nebudu tady obhajovat korporace apod. Jde mi o předsudek. Pracuji jako
uklízečka = mám jen základku. Pracuji v bance = jsem ten bankéř z
reklamy, který ždímá lidi.
Já tam jsem z jiného důvodu. Osobního. Mám svůj tým. Nic neprodáváme,
děláme servis. Respektive můj tým dělá servis pro klienty a já se snažím
starat o ně.
Když se mě někdo zeptá, jakého největšího úspěchu jsem v práci dosáhla,
tak řeknu, že to jsou vztahy s „mými“ lidmi. Jsem
jedna z prvních, která ví, kdy mají svatbu, proč se rozešli s partnerem a
jaké zdravotní problémy řeší doma. Jestli jejich děti zlobí, nebo ne a
jaké známky měly na vysvědčení. Proč jsou smutní a proč šťastní.
Takže o čem je má práce? Především o naslouchání a získaní si důvěry. A tak by to mělo fungovat všude, protože pak
jde vše tak nějak lépe.
@MarketaCvekova
