Když jsem se rozhodoval, kam na výšku, věděl jsem jedno, že
nechci pokračovat v ekonomickém směru, jako na střední. V rodině jsem
byl obklopen učiteli, tak jsem si řekl, že zkusím pajdu, tedy
pedagogickou fakultu.
Říkal jsem si, jelikož jsem lenoch, že budu mít spoustu volna a to učení
nějak zvládnu.
Pak ale přišlo něco, co jsem nečekal, potkal jsem na
přednášce z filozofického diskurzu malého, rtuťovitého mužíka, jmenoval
se Otakar Antoň Funda, byl to filozof. Z jednoho semestru povinného
poslouchání tohoto pána se staly tři roky, pravidelného týdenního
ovlivňování, kdy na nás křičel otázky a nedával odpovědi, jen další
otázky. Podněcoval, vyvolával pochyby a ukazoval to, jak může učitel
působit, jako někdo kdo předává, co zná jinak než suchým konstatováním s
dovětkem „zapište si“. Dneska je mu 73 let a už neučí, ne přímo, stále
píše a ovlivňuje snad další a další lidi.
Stručně řečeno, tenhle pán mě
ukoval, ukoval pro učení. A tak i já ne proto, že jsem se málo učil a
nestal se ekonomem, nebo ajťákem na plný úvazek, ne proto, že bych měl
tolik rád volno, ne proto, že chci brát horentní sumu každý měsíc z
vašich daní (alternative fact), ale proto, že mám šanci něco změnit, mám
šanci posunout své žáky, tak jak jen to jde. A kdyby se mi povedlo
posunout, pomoci jen jednomu z deseti, tak udělám mnohem, mnohem víc,
než jen když budu sedět u piva a řvát, jak je všechno špatně. Není, ale
může být, a proto je potřeba se snažit, tolik co můžu, co zvládnu, co
dovedu.
Jak řekl Karl Raimund Popper: „Život je řešení problémů, ne
neřešením.“, proto učím, snažím se naučit, pomoc, řešit.
Patetické? Naivní? Kdeže, jediná možná reálná možnost.
@JicinskyPetr
