28. 1. 2017

Domácí násilí 2

Nebolí to tolik fyzicky jako psychicky. Nejvíc bolí schovávat modřiny před dětmi.

Pokaždé se omluvil, nemlátil mě moc. Vždycky šlo jen o pár facek. Kromě poprvé (to jsem věřila, že to byl zkrat, který se nebude opakovat), a naposledy. Naposledy mě chtěl zabít. Řekl mi to. Že mě chtěl uškrtit.

Pamatuji si, že mě držel pod krkem přitisklou na zeď. Držel pevně a nekompromisně. A mně bylo najednou dobře. Tělem se mi rozléval klid a teplo. Cítila jsme slabost v kolenou. Teplo a klid. Ticho. Bylo mi už dobře. Hlavou mi proletěla myšlenka na děti...a v tom pustil. A já se nadechla.

To bylo naposledy, co na mě sáhnul. Je to jeden z nejsložitějších šmodrchanců lidských vztahů a emocí. Teď už to vidím jinak. Tehdy mi přišlo, že je to v pořádku. Že to tak má být. Až teď, se současným manželem vím, že pokud člověk někoho miluje, neubližuje mu. 
Anonym