Před 12 lety jsem se bláznivě zamilovala.
Byl to můj první vážný vztah a dlouho jsem si myslela, že i poslední.
Vše začalo naprosto idylicky. První dva roky jsem měla pocit, že žiji až
v kýčovitě úžasném vztahu, o kterém se jiným lidem může jen zdát. Poté
ale přišla první velká hádka, a zatímco v běžných vztazích může dojít
třeba na třískání dveří nebo rozbíjení nádobí, tak v našem případě jsem
dostala ránu pěstí do obličeje.
Jak jsem už zmiňovala, náš vztah byl až do té chvíle naprosto
bezproblémový. Rozhodla jsem se situaci po pár dnech trucování přejít s
tím, že to byla vyhrocená situace a prostě se přestal ovládat. Začala
jsem ho sama před sebou omlouvat.
Pár měsíců bylo vše opět růžové. Pak ale přišla další hádka. Tady to už
nezůstalo jen u jedné rány a po hádce už nedošlo na žádné usmiřování.
Během pár týdnů si vytvořil jistý systém trestů za věci, které jsem
podle něj dělala špatně. V našem okolí nikdo nic netušil a můj šatník se
začal plnit roláky. Od rány čímkoliv, po „házení“ na topení jsme spolu
byli další tři roky. Vše komentované větou: „Zlato, ty víš, že si to
zasloužíš!“. Velmi rychle jsem si dokázala vsugerovat myšlenku, že já
jsem ta špatná, a že si to opravdu zasloužím.
Ráda bych řekla, že jsem si jednoho dne uvědomila, jakou dělám chybu a
rozhodla se vše razantně řešit, ale opak je pravdou. Vytáhl mě z toho
kamarád a to v té době částečně proti mé vůli.
Už je to dlouho. A i když modřiny už dávno zmizely, tak stále lidem
nevěřím, nedokážu se otevřít a ve většině případů si myslím, že pro ně
nejsem dost dobrá (a to i přes to, že mám za sebou hodiny terapií a
šuplík u postele plný různých prášků).
Domácí násilí není věc, která se děje pouze ve špatných filmech nebo
pochybných rodinách. Může být kdekoliv kolem vás. A to i u lidí, u
kterých byste to nečekali. Dívejte se kolem sebe a snažte se lidem
pomoci, třeba jim zachráníte život.
Hana
