Některé dny je to těžké. Závratě, svět ponořený v medu. Mozková hmota jen líně následuje pohyby hlavy. „Bude to pak lepší?“ ptají se mě občas. Nevím, ale to horší já je mou součástí, a tak se zatnutými zuby znovu zkouším žít bez antidepresiv.
Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem na léčbu kývl. Přicházel strach, počáteční otupělost i vtipné chvilky („Doktore, co jste mi to napsal? Je mi zle jak psovi!“ a překvapené „Já vám neřekl, že máte začít brát jen půlku?“).
Vím, že na prášcích jsem klidnější. Méně náladový, méně protivný. Chodím po hlubokém zamrzlém jezeře, přes led vidím tu černou hlubinu, cesta dolů však nevede. Nejsem šťastný, nejsem nešťastný. Jsem spokojený. Přesto chci žít bez ledu na svém jezeře. I přes všechna ta rizika.
Začít po letech vysazovat antidepresiva zrovna na jaře bylo dost hloupé rozhodnutí. Vy ženy jste najednou o tolik přitažlivější! A vedro nesnesitelnější, Replikant otravnější, zvuky hlasitější, mé reakce prudší, smutky hlubší, myšlenky dotěrnější.
„Odpočiňte si a naberte síly,“ řekl mi tenkrát terapeut. Síly se vrátily, tělo odpočinulo. Vím, že oploštělé já je pro mnoho lidí snesitelnější, přesto chci bojovat o své temperamentní já. Vrátit se k nezadržitelnému smíchu, pláči, lásce i panickému strachu, jak hluboko má králičí nora vede. Nebude to lepší, ale za pokus to stojí.
@Unreed
