Začalo to nenápadně. Objevovala jsem zajímavé profily, které stálo za to sledovat. Do twiprostoru jsem pouštěla pár svých myšlenek, úvah… a brala to jako uvolnění, zábavu. Postupem času jsem si tu našla své oblíbence a další rychle přibývali. Jenže ani Twitter není růžový svět sluncem zalitý a více jsem si začala všímat lidí, kteří konstantně řeší, řekněme “cosi hlubšího” a v dost případech i dost inteligentního a i smutného.
V poslední době mi hodně lidí napsalo jen tak, že je baví číst, co píšu a že z článků, které jsem tu loni sdílela, si vzali přesně to, co v tu chvíli potřebovali. To je super, ne? Měla jsem z toho vážně radost. Ale funguje to i opačně. I když asi nejde vypsat všechno, co mi utkvělo v hlavě, vypíchnu to nej:
Měsíce psaní s @sincerojimmy mě naučily, že člověk může spadnout fakt do průseru, ale když chce, může se z něj velice úspěšně vyhrabat. A že všechno není tak, jak se zdá.
Nikdy nezapomenu na první setkání s @tacozpiva. Podáme si ruce? Dáme si pusu na tvář? Hned, jak jsem ji viděla, jsem ji objala do své severské náruče a vlastně už nikdy nepustila. Ač výrazně mladší, než já, poučila mě o křehkosti duše, i když jsem si myslela, že o tom vím své.
Nedávno mou tajmlajnou prolétl tweet @m_Nevesta o tom, že na svém Erasmu se naučila přibalit porci jídla navíc, kterou pak věnuje člověku bez domova. Tak jsem koupila pár nocleženek. Mě pár stovek do mínusu nezabije, ale někomu to možná zachrání žití nebo umrzlou končetinu.
Na toleranceplno mi za poslední dobu zvlášť utkvěl v paměti článek od @Zuzana_Vrr, kde píše, že utahovat si z lidí a posmívat se jim prostě není dobré, protože mají city. Jasně, to že lidi mají city, víme všichni. Ale narazila jsem na to, když jsem v metru chtěla vyfotit chlapa s tygří nemožnou čepicí. Pro mě nemožnou. Pro něj asi skvělou a třeba na ni má zvláštní vzpomínky. Narazila jsem na to, při dalších situacích, které bych dřív sarkasticky okomentovala.
Když jsem potřebovala najít byt a byla jsem zoufalá z nabídek realitek, tweetla jsem prosbu, jestli někdo o něčem neví. Druhý den se mi ozvala @zi_dana, plácly jsme si a já teď mám díky ní a díky všem retweetům byt tak nádherný, že si tu připadám jako v cukrové vatě.
Co tím vším chci říct je to, že neberu Twitter jen jako další ze sociálních sítí. Beru to jako místo, kde si lidi pořád ještě dokážou pomoct a kde já vidím v lidech to dobré.
A za to vážně velké díky.
@Viking_zeSeveru
