Nikdy jsem si se svým hendikepem moc nelámala hlavu. Rodiče mě vedli k tomu, že dokážu všechno jako „normální“ děti. A taky že jo. Naučili mě chodit, běhat, jezdit na kole, lyžovat, bruslit, socializovat se. Vychovali ze mě slušného člověka a silnou osobnost. Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že dokážu cokoliv si jen vzpomenu. Třeba změnit svět.
Bývala jsem hrozně pozitivní dítě. Pamatuju si to. Stejně tak dobře si pamatuju, kdy se to změnilo.
Bolest člověka mění.
Nejdřív jsem ji skoro nevnímala. Možná tady byla vždycky, možná jsem ji začala vnímat až když se to začalo horšit. Doktoři opravili, co se dalo. Cokoliv dalšího se zhorší nebo nefunguje je „v rámci diagnózy“. Rodiče mě učili, že dokážu všechno jako ostatní jen už nedodali, že mě to bude stát o dost víc sil než ostatní.
Nechci si stěžovat. Nestěžuju si. Jsem šťastná za život, který mám. Většinu času to vlastně docela jde. Jen je poslední dobou těch dobrých chvil o něco méně. Pořád se ale snažím být pozitivní, i když je to někdy hrozně těžký. Pokaždý, když je mi hůř, říkám si: „To nic, bude to zase dobrý.“ Pořád to opakuju. Sobě i těm, kteří o mě mají starost. Bude to dobrý.
Jednou za čas ale přijde chvíle, kdy ve své víře v lepší zítřky polevím. V takových chvílích nedokážu věřit tomu, že to bude zase dobrý, stačí mi ale když dokážu zapomenout, jak zlý to ve skutečnosti je.
