A nebojíš se ho?“, ptá se mě babička, když jí vyprávím o svém novém panu domácím. Je to totiž černoch, navíc z Afriky, takže kdo ví, co se mu honí hlavou.
Trochu popuzeně odpovídám přednáškou o rasové rovnosti a předsudcích, načež přidávám informaci o tom, že pan domácí má rodinu ve Francii a doktorát z biochemie. Nakonec radši měníme téma. Když o chvíli později vypínám Skype, mám pocit, že moje vlastní rodina je plná rasistických hňupů.
Abych si spravila náladu, vyrážím ven. Na rohu vyzvedávám kamaráda z Indie, a společně zamíříme k nedaleké hospodě, kde čeká zbytek naší Erasmácké skupinky. Složení je různorodé, ať se na to podíváte jakkoli – zastoupeny jsou téměř všechny světadíly, 3 různé rasy, 4 náboženská vyznání a 6 studijních oborů. Pořád ještě trochu rozhozená tlumočím svůj rozhovor s babičkou. Kamarád z Francie se směje a přidává historku o tom, jak k němu před pár lety přišel kamarád ze školy – také černoch – a jeho babička s výkřikem „čert“ utekla do pokoje. Zamkla se, a dokud neodešel, nevyšla ven. Celý život totiž žila na vesnici, a černocha viděla poprvé.
Ukazuje se, že podobný příběh má téměř každý. A i když se okolnosti v mnohém liší, jedno mají všechny společné. Strach. Konkrétně strach z neznámého, který je přirozenou, a dokonce zdravou reakcí. Uvědomila jsem si, že svět, ve kterém žiju já, a svět, ve kterém celý život funguje moje babička, jsou si v některých věcech hodně vzdálené.
Zatímco pro mě je kontakt s lidmi z různých koutů normální a přirozený, pro babičku, která kromě několika dovolených v Bibione s cestovkou nikdy neopustila Čechy, je to úplně neznámý svět. Černochy zná jen z televize, a pak možná jako kanibaly z Robinsona Crusoe. Samozřejmě, že nemá tušení, co od nich čekat.
Smířila jsem se s tím, že babička bude k cizincům s nedůvěrou nejspíš přistupovat pořád, a moje morální kázání s tím mnoho nenadělají. Rozhodla jsem se ale přeci jen něco zkusit – při dalším Skype hovoru jsem babičku přesvědčila k zapojení se do Postcrossingu. Napsala jsem jí anglický text a do emailu poslala vylosované poštovní adresy. Včera jí přišel první pohled zpátky, z Holandska, od dětí z jedné základní školy.
Vím, že cestování a setkávání s různými kulturami nejspíš pohledy nenahradí. Když jsem ale dneska Holanďanům překládala babiččinu odpověď, měla jsem z toho radost.
Důležitější než přesvědčit druhé o své pravdě je v diskuzi často umění podívat se na věc jejich očima. A kdo ví – třeba se díky těm pár pohledům babička nakonec dokáže na svět podívat očima mýma. Alespoň trochu.
unevesty.blogspot.cz
