V dnešní moderní době se vyskytuje velmi rozšířený trend všeobecné nespokojenosti vůči všem a všemu. Ti co nemají zaměstnání, stěžují si na nedostatek pracovních příležitostí, ti co jej mají zase na nízký plat. Stěžují si mladé maminky, stěžují si důchodci, stěžují si téměř všichni, na každého a všechno. I já bych mohla patřit do kategorie neustálých stěžovatelů a troufám si říci, že na rozdíl od většiny z nich, bych měla i pádný důvod. Do dnešního dne žehrat na osud a stále dokola si pokládat otázku, začínající pověstným 'proč zrovna já…?'
A proč tedy zrovna já?
Protože se mi místo toužebně očekávaného zdravého miminka narodila těžce postižená dcera. Je to již více než 10 let, co se můj život od základů změnil. Nádherná budoucnost a rozsáhlé plány se během jediného dne rozsypaly jako domeček z karet. Stála jsem nad tou hromádkou a klidně přiznávám, že naprosto bezradná. Nikdo se mě neptal, zda to takhle chci, zda jsem připravená na ránu osudu, kterou mi život nachystal. I já jsem si prošla fází vět, které začínají slovem 'proč'… i já měla pocit, že můj život právě skončil. Naštěstí už dnes mohu s čistým svědomím říci, že já do kategorie notorických stěžovatelů nepatřím.
Brzy jsem totiž pochopila, že lamentováním nad nepřízní osudu nic nevyřeším, a hlavně už vůbec nepomůžu svojí dcerce, která mě prostě potřebovala. Krůček po krůčku jsem se učila tomu, jaký je život s postiženým miminkem, batoletem, předškolákem a dnes už školákem, i když svým způsobem stále miminkem. Na naší cestě nečekalo tolik krásných věcí, které běžně maminky se zdravými dětmi potkávají. Naopak nás provázeli a vlastně provázejí stále především lékaři, rehabilitace, lázeňské pobyty, shánění různých kompenzačních pomůcek a jiné podobné záležitosti, o kterých nemají rodiče zdravého dítěte ani ponětí.
Tisíckrát už jsem řekla, že nemůžu dál a tisíckrát se pokaždé opět zvedla, abych tady byla pro svou milovanou dceru, která mě potřebuje. Myslím si, že pravou zkoušku dospělosti jsem nevykonala na závěr středoškolského studia, ale vlastně až teď… Nedokážu slovo teď přesně specifikovat, ale už nějakou dobu mám prostě pocit, že jsem všechno zvládla, že jsem obstála ve zkoušce nejtěžší. Už si nemyslím, že můj život skončil narozením postiženého dítěte.
Dnes už vše vidím z jiného úhlu pohledu - v duchu hesla 'vše zlé je pro něco dobré'.
Poznala jsem samu sebe, objevila skryté rezervy, pochopila, že člověk musí k životu a hlavně zdraví, přistupovat s obrovskou pokorou. Víc než kdy dříve jsem si ale uvědomila ještě jednu věc. Veškeré rány osudu se mnohem lépe snáší, pokud na ně člověk není sám. A my s dcerkou samy nejsme. Máme kolem sebe spoustu lidí, ať už mezi lékaři, jinými zdravotními pracovníky, či jen 'obyčejnými' úředníky a přáteli, kteří nás v tom nenechali a snaží se pomáhat a vycházet vstříc tak, aby nám naši situaci pomohli maximálně ulehčit.
Do této skupiny počítám i všechny Dobré anděly… Děkujeme z celého srdce za příspěvky, které nám pravidelně posílají, a díky nimž je náš život zase o kousek jednodušší. Je moc fajn vědět, že i v dnešní době, kdy se stará každý hlavně sám o sebe a řeší věci, kterým se já musím leckdy smát, se stále najdou lidé, kteří bez vlastního prospěchu pomáhají tam, kde je opravdu třeba. A já si jich za to velmi vážím!
Martina z Lounska
