Potkáváme se v kavárně a první slova, která slyším, jsou: „Promiň, víš, já jsem tu jen na chvilku, musím pak ještě za Sárou/na zkoušku sboru/do práce.“ Usmívám se, objednávám kávu a poslouchám svoji kamarádku z Erasmu, jak mi vykládá o tom, že během tří dnů navštívila 4 nové předměty ve škole, vylezla s neznámými lidmi na jakousi horu, přidala se do pěveckého sboru (ale ještě půjde na zkoušku druhého, co kdyby byl lepší) a teď neví, jestli nemarní svůj čas, když nepojede na výlet do Zagrebu o víkendu. Popíjím svou kávu a chápavě přikyvuju. Vím, že až se uvidíme příště, bude mi nejspíš plakat na rameni, že to nezvládá, a že se v noci budí s hrůzou a v úzkostech.
Jsme generace, která může všechno. Můžeme studovat, pracovat, cestovat a dělat cokoliv nás napadne. Jen nám někdo zapomněl říct, že to nemusíme dělat všechno. V mém životě bylo období, kdy jsem studovala dvě vysoké školy, měla práci na poloviční úvazek, stála v čele charitativní akce, dělala PR pro druhou a k tomu jsem se snažila nemarnit čas a vést sociální život. Když jsem to někomu řekla, obvykle pronesl něco o tom, jak jsem úžasná, že to zvládám, a že by chtěl být jako já. Mé vnitřní já v tu chvíli mlátilo hlavou do zdi a křičelo, že já bych si to klidně vyměnila za jedno odpoledne bez strachu a úzkosti, jednu kávu, kterou nemusím vypít rychle, jednu noc, kdy budu spát víc než 5 hodin.
„Tak něco zruš!“ říkali mi všichni, když jsem se jim s tím náhodou svěřila. „Vždyť to je úplně jednoduchý!“ V tu chvíli bych do té zdi mlátila hlavou doopravdy. Ono to pro nás totiž jednoduchý není. Jsme přece generace, která může všechno, a tak máme pocit, že se od nás všechno očekává. Že to takhle musíme mít.
Musela jsem odjet 600 kilometrů daleko, abych si začala dopřávat odpolední kávu bez pocitu, že marním svůj potenciál. Stálo mě hodně úsilí a úzkosti připustit si myšlenku, že nebudu o nic horší, když nebudu dělat úplně všechno. Když možná jednu z těch škol, co studuju, nedostuduju, protože se jí stejně věnovat nechci.
Že je to v pořádku. Je v pořádku nedělat všechno. Mít čas na sebe a myslet na sebe. Že se kvůli tomu nemusím bát, co si o mě kdo pomyslí, a že to ze mě nedělá horší lidskou bytost. Myslet na sebe a nedělat úplně všechno, je totiž úplně v pohodě. Mít úzkosti ne.
Že je to v pořádku. Je v pořádku nedělat všechno. Mít čas na sebe a myslet na sebe. Že se kvůli tomu nemusím bát, co si o mě kdo pomyslí, a že to ze mě nedělá horší lidskou bytost. Myslet na sebe a nedělat úplně všechno, je totiž úplně v pohodě. Mít úzkosti ne.
