Můj kamarád, kterého jsem poznal během puberty se jmenoval Tomáš. Potkali jsme se, jak už to na maloměstě bývá, přes společné známé. Začali jsme spolu trávit víc času. On byl takový nimrod a lesák a tahal mě k vodě, kde jsme nahodili pytlačku nebo jsme vzali vzduchovku a šli jsme plnit ještě nezralé ořechy olovem.
Na druhou stranu jsme v marketu dokázali nakoupit krabičáka a colu a umně to slít, promíchat a vyprázdnit do našich hrdel. K tomu si ubalit jointa a jen tak se poflakovat. Prosedět v hospodě, na rybách nebo v autě celé hodiny nebyl žádný problém.
Když jsme dospěli, tak se život začal odvíjet jinak. Já se odstěhoval a nakonec i on šel za holkou a za prací až na dálnou Moravu. Uplynulo pár let. Pak jsme se opět potkali a rozpomenuli jsme se na ty staré časy. Bylo to úplně přirozené, takže nám vůbec nepřipadlo, že jsme se roky neviděli. Takhle jsem si říkal, že to bude v pohodě. Zase uplynula nějaká doba…
V pondělí jsem se vracel večer na otočku k našim do toho malého města, když najednou mi pípnul mobil. Koukal jsem na tu zprávu a nemohl jsem uvěřit, co tam bylo napsáno. Taková ta reakce, kdy víte, co čtete nebo slyšíte, ale i tak se zeptáte: “Cože?“
Tomáš se oběsil. Ten den ráno.
Četl jsem nebo jsem slyšel několik reakcí různých lidí na sebevraždu. Většinou jsou to reakce plné pohrdání, odsouzení a obvinění ze slabošství. Mě ale napadla jiná věc. A to, jakou silou musela ta zoufalost z člověka vysát tu vůli k životu a sebrat mu veškerou naději.
Když se nad tím totiž zamyslíme takhle, tak možná budeme více všímaví a bude méně lidí s podobným smutným osudem.
@Kubayz6
