Expatriate

Žiji za hranicemi. Bohužel ne všedních dnů, ale jen za těmi státními. 

Nemám k tomu v podstatě žádný dobrý důvod. Přestože jich může být nespočet. Sny, scenérie, láska, příležitosti, či možnost si vydělat na mezonetový byt. Když se dívám na ledový déšť bičující pláže Severního moře a pomyslím na letošní daňové přiznání, nedokáži se vpasovat do žádné z těchto kolonek. Nedává to moc smysl. Já vím.

Nejsem tu ani kvůli kultuře, dodnes neovládám jedinou ze základních frází. Popravdě právě neznalost jazyka je naprosto osvobozující. Co říkala ta paní v obchodě? Byla to lichotka? Rada? Výhrůžka? Chtěla to poslední balení pomerančového džemu? Je mi to srdečně jedno. 

Systém funguje, lidé dělají chyby a politikaří, těžko se na tom výhledově něco změní. Někteří cizinci to nedokáží vystát. Cítí se odříznuti od okolního světa. Stejně tak někteří místní nedokáží vystát cizince. Lidé jsou všude stejní. Zlí, hloupí, zákeřní a frustrovaní. Společnost je však jiná. Liší se tím, co toleruje, jak funguje. 

Přesto je každodenní život zaměnitelný. Práce, párty, hudba, knihy, seriály. Stejný život jako kdekoliv jinde. Ani zdaleka není rozdíl tak magický jako před lety, kdy v cestě sem bránily dva elektrické ploty s ostnatým drátem. 

Mám pocit, že si lidé příliš neuvědomují luxus svobody a života bez strádání. Já je rozhodně nemůžu soudit, protože pro mne je život v cizině jen pouhý rozmar. Pracovat a žít můžu kdekoliv, a to, že jsem právě tady, je víc dílem náhody než čehokoliv jiného. I když možná právě o tom ta svoboda je. Že si můžete dělat, co chcete. Jen tak. Z čiré marnivosti.
@eoexe