Na dovolenou s námi cestovala taková neobvyklá skupinka. Dvě paní a 7 puberťáků. Asi 14 let, samá ruka, samá noha, přilepení k mobilu. Při jejich vystupování o pár kilometrů dříve než my zaznělo od někoho z autobusu: „To mají odvahu, vzít na dovolenou děcka z děcáku."
Pro upřesnění, byly to dvě vychovatelky a děti z dětského domova, které ten pobyt dostaly jako odměnu za vzorné chování a slušné výsledky ve škole.
Já jsem se k lítosti přidala taky, ne však kvůli tomu "děcáku". Představa, že bych měla týden na krku apatické otrávené puberťáky, mě dost děsila.
Na zpáteční cestě jedna z vychovatelek seděla vedle mě. Povídaly jsme si zážitky, my se měli skvěle, moje děti byly hodné. „A co vy?", ptala jsem se trochu s obavou. „My jsme řešili tonutí", potichu špitla.
Ach jo, určitě puberťáci dělali pitomosti, přecenili svoje síly, skákali z nebezpečných útesů... hlava mi už vytvářela katastrofické scenáře. „Kousek od břehu se koupala asi osmdesátiletá paní", pokračovala vychovatelka. „Lokla si vody a začala se topit. Dva kluci si toho všimli, okamžitě pro ni plavali, vytáhli ji z vody a zavolali jsme záchranku. Burcovali celou pláž, ale většina dospělých lidí se odvracela, aby si nekazili dovolenou. Pak jsme ještě vyhledali, ke komu paní patřila, aby o situaci věděli. Záchranáři babičku odvezli a řekli hned, že jí kluci zachránili život."
Měla jsem chuť kluky obejmout a říct, jak jsou skvělí. Ale co, puberťáci netečně seděli, samá ruka, samá noha, sluchátka v uších a koukali do mobilu.
@marki13viden
