Ještě nedávno by o mně motivační koučové mohli psát knihy. Jmenovaly by se třeba „Dosáhni svých cílů díky 3 jednoduchým krokům” nebo „Efektivní život pro efektivní lidi” a nikdo by je nechtěl číst.
Vždycky jsem dělala věci správně a tak, aby „k něčemu byly”. Vybírala jsem školy podle toho, jaké nabízejí budoucí uplatnění, četla jsem knihy, které se nejvíc hodí pro mou práci, sledovala seriály, na nichž se nejlépe piluje angličtina, užívala doplňky stravy, abych měla dostatek železa, a cvičila jógu ne proto, že mě baví, ale proto, že prý tělu nejvíc prospívá.
A najednou jsem se přistihla při tom, že do práce chodím už jen proto, že mě v ní čeká kariéra, mnohaletý vztah jsem utopila v neustálém „nemám čas”, jóga mě vlastně vždycky nudila, na dovolené jsem nebyla x let a knížku jen tak, pro radost, jsem nepřečetla… vlastně už ani nevím kdy.
A uvědomila jsem si, že se na veškerou tuhle efektivitu a na život, jaký by měl být, můžu z vysoka vykašlat. Zabalila jsem to v práci, začala číst knížky s barevnými obaly a krátkými kapitolami, pustila se do studia jazyka, který mi v životě k ničemu nebude, a znovu začala chodit s kamarády na pivo.
Dnes mrhám časem tak neefektivně, až by životní koučové zaplakali. A jsem spokojenější než kdy dřív. Navzdory tomu, že ze mě „úspěšná mladá žena”, co dělá všechno správně, už asi nikdy nebude.
