Když jste knihomolem a milujete knížky, v myšlenkách jsou stále s vámi. Přemýšlíte nad knihou, kterou zrovna čtete, nad jejími postavami, nad tím, co se v nich děje a co je možné, že se bude dít dál. Také přemýšlíte nad tím, co budete číst dalšího, co už jste přečetli. Pokud jste knižní bloger, dumáte nad tím, o které knížce stojí za to napsat a o které z nich by bylo lepší pomlčet nebo před ní naopak varovat ostatní.
A tohle na tom právě miluju. To budování neuvěřitelně bohatého vnitřního světa. A pozor, pokud najdete stejně zapáleného člověka do knih, můžete tyto své světy společně sdílet! Takových lidí si moc vážím a jsem vděčná za to, že díky sociálním sítím a všem knižním instagramům a blogům nikdy nemám pocit, že jsem v tom sama.
Je pravda, že jsem několik let dumala, co bych přesně chtěla dělat. Stále jsem si namlouvala, že bych jednou taky chtěla být spisovatelka, že po tom přeci touží každý knihomol, že by to měla být vysněná profese. Ovšem při studiu Literární akademie jsem se přistihla, že se do psaní vlastně nutím a vůbec mě to nenaplňuje a došla jsem k tomu, že knihy psát nechci. že chci psát o nich. Zamýšlet se nad příběhy, hodnotit je, utvářet si na ně názor.
Už jen ten pocit, když si vybírám novou knihu nebo když zjistím, že od mého oblíbeného autora má vyjít něco nového. Nebo ten pocit, když je autogramiáda a já můžu mít výjimečnou knížku podepsanou od autora, který ji napsal. A pak taky to, že můžu být součástí book clubu a debatovat s českými spisovateli o jejich čerstvě vydaných knihách. To je k nezaplacení.
Asi ne všichni toto pochopí, ne všichni vidí v knihách to, co já. Možná se najdou tací, kteří budou říkat, že jsem divná. Ale upřímně? Je mi to jedno, já si něco takového užívám naplno a už několik let mě to moc baví a mám takové tušení, že ani nikdy bavit nepřestane. Knihy jsou zkrátka láska na celý život.
moje-iluze.blog.cz
