Kdo září pro Slunce?

Většinu času jsem pro lidi psychologem a vrbou, snažím se je dělat šťastnými. Dělám si srandu z možných i nemožných věcí a vypadám bezstarostně a pohodově. Přirozená „hééérečka“ jak mi říká mamka už od malička.

Ale i já jsem jen člověk, a i když spoustu problémů a negativ zlehčuju, tak někdy jsou věci, který zasáhnou i mě a nesu je v sobě. Ale nedám to na sobě znát, ani před lidmi, který znám, který mám rád. Málokdy se s něčím svěřím, co mě opravdu trápí nebo vrtá hlavou, protože jsem typ člověka, který si nejdřív potřebuje poradit s danou věcí sám, zpracovat ji, sám najít řešení nebo cestu.

Ovšem přijdou situace, kdy mi docházejí síly a přiznávám si, že už bych se měl opravdu na někoho obrátit, tak teprve potom jdu za prvním člověkem, co mě napadne, koho bych mohl zajímat a komu na mně třeba záleží.

A dělám to vážně nerad, protože se pak cítím zranitelně, jelikož jsem si problém nevyřešil sám v sobě a ten určitý člověk mě může mít svým způsobem „v šachu“. Ne že bych lidem nevěřil, o tom to není, ale kolikrát se může stát, že se člověk trefí do místa, které je nezahojené a přitom to nemyslí nijak zle, ale vás to sejme. A co si budem, slova dokážou kolikrát ranit víc a dlouhodoběji, než pěst mezi oči. 

Ale sem tam prostě potřebuju přítomnost někoho jiného, kdo mi dodá motivaci a sílu problém řešit. A víte co? Nemusí nic říkat. A ve finále nemusí ani pořádně poslouchat. Stačí, když tam je a já si „vybleju mozek“. Mně taková věc stačí - když se z věcí vymluvím, protože slyším svoje myšlenky nahlas a zároveň na ně hledám (a většinou najdu) odpověď.

Co tím chci říct? Každý občas někoho potřebujeme. I lidé, které většinou potřebuje někdo jiný. Kteří vypadají na první pohled jako by nikoho nepotřebovali. Ti, kteří chápou všechny okolo, ale málokdo chápe je. I ti, kteří září pro jiné. Velkou otázkou zůstává - kdo září pro ně? Kdo září pro Slunce, když to potřebuje?
@tomino_tom