Před patnácti lety jsem konec srpna trávil v Ústí nad Labem. Byl jsem
tam odklízet následky povodní. Mezi dobrovolníky byla i jedna zvláštní
skupina, kterou nešlo přehlédnout. Vysoký černoch, se kterým jsem si svou
ubohou angličtinou nepopovídal, protože on uměl “jen” francouzsky,
portugalsky a německy, běloruští manželé, kterým přisluhovači režimu pro
výstrahu otrávili psy z jejich chovatelské stanice nebo bodrý Bulhar, který
otevíral konzervy zásadně nožem.
Byli to lidé, kteří v uprchlickém táboře čekali na azyl. Pracovali s až
podezřelým nadšením. Běloruska Olga mi vysvětlila proč. Byla to pro ně
po měsících i letech čekání první práce, kterou mohli dělat a díky
které se mohli cítit užiteční.
@Jan_Svancara
