Deskové nebo společenské hry. Pokud někomu řeknu, že je to můj koníček, většinou se setkám s opovržlivým nebo blahosklonným pohledem. A je to pochopitelné. Většina lidí pod představou, že pravidelně hrajete „Člověče, nezlob se“ nebo „Dostihy“, nevidí smysluplného nebo naplňujícího koníčka. Rázem je člověk zařazen do ještě podivínštější kategorie než modeláři nebo sběratelé obalů od čokolády.
Mohl bych se rozepsat o tom, jak je dnes svět deskových her úplně někde jinde. Jak vychází přes 1000 titulů ročně, že existují hry náročnější než šachy, výpravnější než hollywoodský film nebo historicky přesnější než učebnice dějepisu pro druhý stupeň základní školy. Ovšem to, co mi hry daly nejvíce, jsou přátelé. Spousta různých koníčků má svá zájmová sdružení, kde se lidé scházejí a povídají si o nich. U deskových her je ovšem navíc nutnost, mít je s kým hrát.
Hraji je už někdy od základní školy, ale opravdu naplno jsem se jim začal věnovat asi před sedmi lety, tj. někdy po svatbě. Hrávali jsme s manželkou po večerech nebo s našimi kamarády. Několik kusů jsme dostali i jako svatební dar. Bohužel kamarádi se postupně stěhovali z našeho malého města pryč, doma přibylo dítě a možností hraní ubývalo.
Obecně nejsem moc společenský člověk a seznamování s novými lidmi mi činilo vždycky potíže. To bylo jednou z překážek navštívit „Klub deskových her“ na který jsem viděl plakátky rozvěšené u nás po městě. Druhou z překážek byly hry zobrazené na plakátu, které patřily do kategorie těch „oddychových“ a tolik mne nezajímaly. Až jednou i po silném nátlaku ze strany manželky jsem sebral odvahu, pár her do tašky a šel jsem.
Čekal jsem všechno možné. Že tam bude jen pár dětí a jeden vedoucí, partu rodinek, které hrají jen spolu, prostě samé „katastrofické“ scénáře. Byl jsem tam mezi prvními, tak jsem pozdravil a sedl si do kouta. Můj klasický společenský manévr. Nevydrželo mi to dlouho. Objevil se menší mužíček, hned se mi představil a začal na mne sypat deskoherní termíny a ptát se, jaké hry mám rád. Po hraní, u kterého jsem dobře bavil, mne pozval do našeho okresního města, kde se scházejí pravidelně a hrají náročnější hry. Vyměnili jsme si elektronické kontakty a za týden jsem jel do dalšího naprosto neznámého prostředí, potkat další naprosto neznáme lidi. Tentokrát jsem se ale upřímně těšil.
Od té doby mám nové přátele, které bych jinak nepoznal a se kterými se scházíme i k jiným příležitostem než jen hraní her. Ten společný zájem a vášeň pro hry smazávají společenské, sociální i věkové rozdíly. U jednoho stolu se pravidelně scházejí obchoďák, právník, psycholog, kuchař, student češtiny, úředník ministerstva vnitra… Společně se měníme na bájné hrdiny, členy posádky ponorky, velitele vesmírných armád či římské patricije. Prostě všechno, co nám tvůrci her umožňují. A já jim za to budu pořád vděčný.
@marektomas98
