"No jo. Hezká holka. To je jasný, že si tu práci dostala. Cos měla na
sobě?”
Ono na té větě možná na první pohled není nic špatného, ale zároveň to
není nic, co byste chtěli slyšet po každém “úspěchu”... Nemusím se míň
připravovat, “protože moje modrý oči”, nemusím se míň vzdělávat nebo být
míň pohotová, “protože štíhlý nohy”... Možná se tomu budete divit, ale
musím odvést nějakou práci, aby mi na účet přišly peníze a taky prokázat
nějaké schopnosti a znalosti, abych tu práci dostala…
Nestěžuju si. Jsem zdravá, pro někoho asi i atraktivní a troufám si
říct, že mi to docela myslí. Ale takové ty “společenské předsudky” mě
potkávají celkem často. Nejčastěji mě odhadují na slečnu, co vaří kafe a
důležité úkoly se jí nezadávají… Naučila jsem se s tím žít, naučila
jsem se to dokonce i využívat/zneužívat a brát to tak, že to, co se
tváří při seznámení jako nevýhoda, může se ukázkově obrátit… Ale byly
doby, kdy jsem z toho byla unavená, kdy jsem skoro vzdala snahu o
získání pevné pozice vybudované tím, co umím. Nakonec jsem v tom našla
svou motivaci. Není totiž kolikrát větší odměny, než jsou překvapené
výrazy těch, co si vás “zaškatulkovali”.
Takže až příště uvidíte vcházet do místnosti pohlednou ženu nebo třeba
muže, kterému z ohrnutých rukávů u košile lezou barevné obrazy,
nepokřikujte na ně, že byste rádi kafe. Minimálně počkejte, až vám podají ruku nebo vznesou první
dotaz… Možná budete (mile) překvapeni.
@BlondataBehna
