Minulej tejden sem mluvila s jednim klukem a von prej dřív psával básně. A už nepíše. Stejně jako já. Tak mě napadlo proč a došli sme k tomu, že jiný zájmy škola práce. (Pravdu? Život na kolejích, kde se prostě jenom chlastalo.) Jenže mně dneska došlo, proč to tak může bejt. Sedím třetí den v novym bytě bez internetu - a už beru do ruky notýsek.
Co sem na mateřský furt s někym komunikuju. Nejen s ostatníma matkama (i s tou vlastní), ale twitter instagram whatsapp messenger a sem tam ňákej tinder. Rozložím do nich svý prožívání a nemám potřebu ho znovu řešit na papíře.
Takže mě napadlo: co dneska básníci? Musí bejt těžký se soustředit na vnímání světa, když někdo furt doráží. Když sem psávala básně (a některý mi po letech přídou dobrý), internet sme neměli, já neměla kámoše (bylo mi 16, když sme se stěhovali z Prahy) a jediný, co mi zbylo, byl ten notýsek. Doslova.
Nepřichází svět s moderníma komunikačníma kanálama o básníky? Zkusim tsi teda sednout k tomu notesu. Když holky spí a přede mnou kafe. A dám si bezinternetovou dietu (protože musim, než to O2 rozhejbe.) Abych vzkřísila toho básníka, co ho závisláctví na povrchních interakcích málem zadupalo.
@_tyjo_
