Deprese... slovo, který je v dnešní době dost omílaný... ale bohužel je
tu s náma pořád. I teď tady se mnou. A je to taky hlavní příčina, proč
píšu básně a hudbu. Spousta lidí se mě totiž stále ptá, co je ten motor
toho, že píšu tak sprostě, smutně a negativně. A ano, jsou to právě
deprese. Protože nepsat, neskládat a netvořit, už bych se z toho dávno
zbláznil.
Možná si říkáte, že chci bejt jenom zajímavej a tak to svádím na
depky. Ale ne. Představte si situaci, kdy ležíte v posteli v pátým patře
paneláku, nemůžete usnout a přemýšlíte, jestli skočit. A jediný způsob, jak to
rychle zahnat, je napsat o tom báseň nebo píseň. Směšný? Ne tak docela.
Druhej den se sice probudíte a zase si uvědomíte, že máte skvělou
rodinu, přítelkyni a fungující kapelu, ale stejně... co kdyby jste to
ten předchozí den opravdu udělali?
Nechci se v tom nějak dlouho šťourat. Jen jsem vám chtěl vysvětlit, proč někteří umělci vlastně tvoří. Teď momentálně je mi dobře/letně (proto taky míň píšu), ale
nebojte... on přijde podzim.
Nicméně jsem tím chtěl říct, že bychom měli
nahlas říkat, jak se cítíme a jak nám je. A nedusit to v sobě. Může to
totiž dopadnout špatně. Že jo, Chrisi... Že jo, Chestere...
@zapiskyumelce
