Někdy si rodiče myslí, že jednají pro dobro dítěte, když zůstávají
spolu, ale někdy je opak pravdou.
Moji rodiče se rozvedli, když jsem byla malinká, zůstala jsem s mamkou,
s tátou se vídala. Oba dva se znovu oženili/vdali, táta pak ještě
potřetí. Někdo by neschvaloval počet jeho sňatků, ale pro mě je to
důkaz, že když něco nefunguje, i když se oba snaží, je čas jít dál a
nezůstávat v nefunkčním vztahu jen kvůli dítěti.
Táta mi svou
nepřítomnost nahrazoval společně stráveným časem určeným jen pro mě,
společnými výlety. Předal mi svoji lásku k cizím jazykům, pokrmům,
hudbě, toleranci k jiným národnostem. Svým nezdolným pesimismem ve mně
podnítil můj optimismus. Byl pro mě a stále je parťákem do života. Mamka tu pro mě vždycky
byla, hodná a empatická, nic nevnucující. Nenaléhala na mě, co kluci, škola, o to víc jsem se jí pak svěřovala. Díky nim jsem tím, kdo jsem.
Oproti tomu mám známou, kterou ovlivnilo manželství rodičů, kteří spolu
zůstali kvůli ní a bratrovi, ale už jen vedle sebe existují. Podle ní
by bylo lepší, kdyby se rozvedli, neustálé napětí mezi nimi se odrazilo i
na jejich vztahu k dětem a promítlo se i do jejího (ne)sebevědomí ve
vztazích.
Neříkám, že je to ideální návod, jak si uspořádat rodinné vztahy, i
v mém případě přítomnost nevlastního rodiče přinesla problémy (přes
které se mi podařilo se přenést). Ale opravdu je potřeba lpět na
věcech a na vztazích, které nefungují?
@Mitrnda
