Jsem introvert. Jsem ten typ člověka, který dovede zakopnout i o prázdný vzduch a lidé v reálu potom zakopávají o mě. Nesnáším být středem pozornosti a vždycky
jsem ta, která sedí v koutě a mlčí. Dokud ale nemusím komunikovat, tak
se mi líbí, když můžu být ve větším okruhu lidí, nasávat atmosféru a
vnímat, jak jsou lidé šťastní. Snažím se držet při zemi a nesnažím se
nic cíleně měnit. Prostě čekám, co mi osud vmete do cesty.
Vždycky jsem
chtěla být novinářka nebo scénáristka, a tak jsem vystoupila ze své
komfortní zóny, když jsem se v září vydala studovat do Anglie. To je
trochu moc dobrodružství pro člověka mého ražení. Možná jsem doufala, že
se mi změní povaha a já budu trochu společenštější, ale chyba lávky. I
tady jsem za tu tichou, která se nijak
zvlášť nezapojuje.
Když ale píšu, tak si většina lidí, kteří mě
neznají osobně, podle mého vyjadřování myslí, že jsem extrovert. Psaní a
čtení jsou mým útěkem z reality. Při čtení utíkám do jiných světů a
prožívám příběhy jiných lidí, když je můj vlastní život tak nudný a
jednotvárný. A psaní? To je pro mě osvobození. Osvobození od toho, kým
skutečně jsem, a alespoň chvilkové vcítění do osoby, kterou bych chtěla
být. Taky to jsou jedny z mála okamžiků, kdy si nepřipadám osamělá. Jeden můj kamarád, talentovaný člověk, ke kterému vzhlížím, mi před
nějakou dobou napsal: "Samota? To je dar! Z toho právě vznikaj parádní
básně a nápady."
Anglie mě sice naučila být
méně stydlivá, ale pořád jsem to já. Pořád jsem tím introvertem,
vyvrhelem společnosti, snadno ovlivnitelným mileniálem, který chce aspoň
trochu štěstí.
@LitEmpire
