Bylo mi necelých 5 let, jaro roku 1999, můj první hokej na vlastní oči a
Dukla Jihlava právě prohrála 7. barážový zápas a sestoupila z
extraligy. Nejúspěšnější klub československé historie se s výjimkou
jediného ročníku propadl na 18 let do hokejového suterénu. Přesto anebo
právě proto se tady zrodila moje vášeň.
Od té doby jsem odchodil s tátou a později s kamarády téměř každý domácí
zápas. Po neúspěšné extraligové anabázi v sezóně 2004/05 už to s
jihlavským hokejem vypadalo nahnutě, klub byl na pokraji krachu. Na
zimním stadionu byla jen hrstka věrných, kteří mohli hrát na schovávanou
a našel by je leda rolbař či pořadatel. Postupem času se však v klubu
začaly dít změny k lepšímu a úspěch se pomalu dostavoval. Po loňském
neúspěšném pokusu si Dukla vybojovala letos další možnost poprat se o
místo mezi elitou. Dne 21. 4. 2017 se jí to nečekaně povedlo. A já tam
stál, stejně jako před deseti lety v dobách nejhorších. S klubovou šálou kolem
krku jsem ještě dlouho po zápase klouzal po ledě a nevěřil. Už třetím
týdnem si každé ráno řeknu, že jsme extraligoví, a ten den mě nic
nerozhodí.
V roce 2013 jsem odešel studovat vysokou školu do Brna a dojížděl jsem
do Jihlavy na klíčové zápasy. V Brně jsem se párkrát šel závistivě
podívat na Kometu, jak vlastně ta extraliga vypadá a zároveň si
uvědomit, jak daleko od ní jsme. Teď už ne, 24. září jdu do Ronda na
naši Duklu. Stoupnu si tam a ať to dopadne jakkoli, budu si užívat
souboj dvou historicky nejúspěšnějších klubů a věřit našim červenožlutým
barvám. Stejně jako jsem věřil celých 18 let.
@FilipMaterna
