Myslím,
že jsem měl ten pocit odjakživa. Že neumím něco důležitého, co bych umět měl. Drobné
věci, co děláme pro radost. Kytaru. Fotbálek.
A že mě toho v životě dost minulo.
Cestování. Hudba. Vztahy. Hraniční situace. Jasně, všechno jsem to zažil, ale
nemělo toho být víc?
Prý
ne. Prý toho umím dost a zažil jsem více než mnozí jiní. Možná. Těžko soudit. Problém je asi v tom,
že moje sklenice jsou spíš poloprázdné než poloplné. Vylezu na kopec a hned vidím
další.
A
upřímně, nakonec to není o dovednostech nebo zážitcích. Potíž je to věčné porovnávání
se. Vždycky se najde někdo, kdo něco umí líp. Proč neumím přijmout fakt, že
v něčem jiném jsem zase lepší já? Proč neumím být sám se sebou spokojenější?
Víc si sebe vážit?
Snažím
se s tím něco dělat. Neporovnávat se, ale inspirovat se. Rozmyslet si, zda
chci umět nebo zažít to, co jiní. Vytvořit si plán. Říct si, kde chci být za dva
nebo tři měsíce. Za rok. A porovnávat realitu na svůj plán. Sebe na sebe.
Ne sebe na jiné.
Nemyslete
si, že jsem bůhvíjak disciplinovaný. Něco se mi daří, něco vůbec. Spousta cílů se
někam ztratila. Ale je to lepší, než se užírat tím, že něco neumím.
@Banker1200
