13. 4. 2017

Sobectví?!

Koloběh života je nezastavitelný. Roky pádí jako splašené a nelze jim utéct. A pak přijde stáří. Ne moje. To zatím ještě ne, ale pomalu přicházející stáří mých rodičů.

Před více než rokem jsem odešla do města. Našla si tu práci, přátele, nový život. Rodiče zůstali na vesnici v oblasti, kde lišky dávají dobrou noc.

Domů jezdím. Poměrně často. Ale už to zřejmě nestačí. My už to, dcero, tady nezvládáme a ty máš povinnost se o nás postarat. Zanech svého života ve městě, práce, budoucnosti a vrať se zpátky. Ty se musíš obětovat, protože se to od tebe očekává. My za tebou nepůjdeme, i když je ve městě lepší zdravotnická péče i větší dostupnost různých služeb. Ne, musíš se vrátit.

Ale já nechci být ta zlá, nevděčná potvora, která raději rodiče strčí do domova důchodců, aby měla bezproblémový život. Protože jsou to jednoduše mí rodiče, vychovali mě, pečovali o mě a já mám teď příležitost jim to oplatit. Jsem ochotná jezdit domů častěji. Navařit, uklidit, postarat se o zahrádku, nakoupit. Ostatně to vše dělám i dnes.

Ale mám kvůli nim opravdu zahodit svůj život a své štěstí? Je to sobectví? Ať už se člověk rozhodne jakkoli, je to vždy bolestné. Je důležité umět najít kompromis, ovšem pokud druhá strana odmítá jakékoliv ústupky, je takové hledání těžké.