Rád říkám, že mé první manželství bylo z blbosti. Hlavně proto, že
většině to stačí a já nemusím nic vysvětlovat. Ani to, že mě těsně po
vojně dostala svou úžasnou živočišností a zároveň potřebou být
ochraňovaná, ani to, že jsem další rozhodnutí udělal, abych utekl z
domova. A taky abych neopustil ženu, kterou „jsem rozvedl“.
Těžko říct, co našemu vztahu podrazilo nohy víc, ale přišel jsem na to,
že nesmím kupčit sám se sebou. Po pěti společných letech jsem procitl a
zjistil jsem, že jsem obětoval kusy sebe, jichž ztrátu jsem považoval
za neslučitelnou se životem. Vyměnil jsem je za ticho. Za chvíle bez
výčitek. Za iluzi přijatelnosti. A tak jsem se pokusil domluvit na změně
a uslyšel jsem: Ty máš problém, ty si zajdi k psychologovi.
Ráno jsem se vydal do práce, večer vrátil služebním autem a odstěhoval
si svých pět švestek. Viděli jsme se až skoro dva roky na to u rozvodu.
Ani ty jsem neproflákal. Trávil jsem čas střídavě sebemrskačstvím a
mstou na celém ženském pokolení. Mstil jsem se za své selhání, za ztrátu
dcery, kterou jsem vyženil, za to, že jsem selhal jako chlap. Dva roky
pekla, abych zjistil, že onen chlap byl jen definice, kterou jsem
přijal. Přijal, žil a ověřoval, že je k nežití.
Dnes jsem za tu dobu rád a nechtěl bych zapomenout ani minutu. Ale ani
na sekundu bych se tam nevrátil. Prošel jsem si peklem, abych v něm
ohořel na kost a opadalo skoro všechno falešné. Jako prut oceli, který
se zušlechtí až v žáru výhně a zpevní ranami kladiva.
Když jsem potkal Jitku, byl jsem někdo jiný, a je to dobře, protože o
toho předchozího Honzu by asi nestála.
V našem druhém manželství děláme spoustu věcí jinak. Někomu z venku to
může připadat jako zázrak a i mně to tak někdy přijde, ale není. Mám
vztah, který stojí na každodenní zarputilé snaze být o kousek lepší.
Můžete mít vztah dostředivý a odstředivý. Buď se s partnerem
přibližujete a stoupá důvěra a intimita a nebo se vzdalujete. Každý z
nás má obě tyhle polohy, ale je klíčové, aby ty dostředivé byly v
převaze.
Jedno kouzlo ale používáme. Máme totiž naši tajnou formulku. Větu,
kterou jsme si dohodli, a kterou jsme do té doby ani jeden nepoužíval.
Říct ji smíme jen a pouze v okamžiku, kdy jeden z nás cítí, že je mu s
tím druhým dobře, cítí jeho význam pro svůj život. Zní: Je mi s tebou
dobře. Nesmíte ji říct nikdy jindy, než při tomhle hluboce vnitřním
pocitu a nesmíte čekat, že druhý odpoví to samé, když to zrovna necítí
on. Proto se „Miluju tě“ nehodí.
Zkuste si to. Když dodržíte ta pravidla, objevíte kouzlo, kdy bez
kupčení dáváte druhému pocit významu. Kouzlo, které se neochodí. Kouzlo,
přes nějž ve vztahu pro nikoho jiného nezbude místo, protože
významnějšího člověka nenajdete. Už jste ho našli. Držíte ho v náručí. A
je vám s ním dobře.
@HonzaKorinek
