Mrazivý lednový den. Mířím s dvojčaty v kočárku do parku. Pokochat se pohledem na
kostel a hřbitov, pak k řece a oblíbenému mostu. Je pěkná zima. Občas se
zastavím, abych si zahřála zmrzlý ruce. Loni jsem ztratila rukavice a
letos si nové nekoupila. Protože priority, a protože věčnej spěch.
Prostě jednou až…
Z dálky ke mně doléhá pořvávání. Je to bezdomovec, co
se tam kolem často motá. Vždycky má nějaký řeči o tom, jak se mi tlačí
kočár nebo o tom, jaký je to nadělení. Ale nevtírá se. Prostě si jen tak
existuje. Vjíždím na most a dívám se dolů. Řeka je plná labutí a
kachen. Sem tam zahlídnu nutrii.
U schodů sedí on. Před sebou velkej
černej batoh a z něj tahá chleba a rohlíky. Hlavou mi bleskne, že by si
to měl nechat pro sebe. V tu chvíli zakřičí: “Náteee! Moji
kamarádííí.Vemte siiii. Dyť já nikoho jinýho nemám než vás!” A mně je to
jasný.
Chvíli drncám sem a tam, hltám očima hladinu řeky, přilehlý
skalky a celé to hemžení. Sakra to je zima. Dýchám si na zkřehlý ruce.
Další prasklej prst ze zimy, věčnýho mytí nádobí a dodržování hygieny,
aby dcera se svou imunitou něco nechytila. Chvilku se lituju a pak mě to
praští do očí. Bunda, kalhoty, čepice a potetovaný hřbety rukou. Ty
kráso! Ten chlap je celej den v mrazu a na rukou nic. A já skuhrám kvůli
hodině.
Hrabu v kočárku. Když jde s dětmi ven tatínek, bere si svý starý
vytahaný rukavice na motorku. Jsou tenký, ale jemu stačí. Mně padají.
Scházím z mostu. ,,To je naděleníííí. Pani, to máte fuškuuu. Hele, nech
jí to ty jedna huso! Husa si, ne labuť!” Kývnu hlavou. Nejdu až k němu,
k řece je prudkej sráz a hrozně ječí. Tak jen mávnu rukavicema a
nechávám je na prvním schodě. A je to zvláštní, ale ani mě už ruce tolik nezebou.
@matkanaodstrel
