Znáte film Přelet nad kukaččím hnízdem? Skvělý film s tématikou
psychiatrické léčebny, že? Jenomže když se dané téma - psychiatrie -
začne týkat vás, tak už to taková sranda jako na televizní obrazovce
není.
Seděla jsem před ordinací, nervózně se klepala, především kvůli zaryté
představě o psychiatrických léčebnách. V očekávání okamžitého nasazení
svěrací kazajky, léčby elektrošokem a "vymytí" mozku léky, jsem
vymýšlela všemožné kličky, jak se danému místu vyhnout. Přeci
maniodeprese zvládnu sama, ne? To, že jsem den před příjmem spolykala
větší množství léků, ve snaze zastavit deprese, není důvod k
hospitalizaci, probíhalo mi hlavou. Ale pravda je taková, že bych to
sama nezvládla.
Teď jsem tady 2. měsíc, poznala jsem tu lidi s podobnými problémy,
dokonce i lidi, se kterými plánuji zůstat v kontaktu i nadále. Zažila
jsem tu veselé momenty společně s pěknými chvílemi. Naučila jsem se pár
triků jak zvládat obtížnější situace a jak sama v sobě bojovat s
příchodem depresí.
Seznámila jsem se tu i s lidmi, které dostihly deprese z práce, s
vystudovaným spisovatelem, ředitelem velké společnosti nebo s lékařem,
který si kvůli závislosti na drogách vyvolal schizofrenii. Psychické
nemoci si opravdu nevybírají, můžou se s tím potýkat vaši blízcí, vaši
kamarádi, nebo dokonce vy sami.
Co mě stále nejvíce trápí je to, jak společnost vnímá psychické nemoci a
psychiatrické léčebny jako takové. Mnoho lidí je ovlivněno
stigmatizačním pohledem - strachem a především předsudky. Byl jsi na
psychiatrii, tak to jsi určitě blázen.
Jak řekla moje babička, v reakci na mou hospitalizaci: ,,Vždyť jsi byla
normální.."
A o tom to je. Deprese člověk nevidí. Mít deprese neznamená, že se
cítíte trochu smutní. Většina lidí se to snaží před ostatními skrývat.
Ovšem to jde jen do určité doby. Buď se úplně zhroutíte a, nedej bože,
rozhodnete se sáhnout si na život, nebo vyhledáte pomoc. A proto mějte,
prosím, na paměti, že říct si o pomoc není ukázka slabosti, nýbrž ukázka
síly. Ukázka toho, že dokážete bojovat.
@jsempsycho
