Když jsem poprvé odjela na skautský tábor, bylo mi třináct a nevěděla
jsem o skautingu a jeho zásadách v podstatě nic. Ale během těch 14 dní
jsem se stala závislou. Závislou na sounáležitosti, dobrodružství a
pevném přátelství, na kterém se zakládá.
Považuji skauting za nejlepší hnutí mladých lidí v celé historii.
Vštěpuje nám totiž hodnoty, které nám mohou být oporou a ukotvením ve
světě. A jsou stejně významné dnes, jako v době, kdy je zakladatel
Robert Baden-Powell vdechl do vínku skautskému hnutí.
Všeobecně se má za to, že skauting vychovává své členy k životu
v souladu s přírodou a naučí je samostatnosti. To je samozřejmě pravda,
ale působení skautingu má na jeho členy mnohem hlubší dopad. Povzbuzuje
v nás totiž dnes často opomíjené vědomí, že člověk není na světě sám.
Nikdy a na nic. Jsme závislí jeden na druhém a také jeden za druhého
zodpovědní. Skauting nás tedy mimo jiné učí, že nejsme na světě jen pro
sebe, ale jsme zde, jako mušketýři, jeden za všechny, všichni za
jednoho.
Skaut znamená spoustu lidí se stejným přáním - zanechat svět o trochu
lepším, než ho našli. A to ve všech směrech. Skaut mi dokázal
zprostředkovat situace, o kterých se mi ani nesnilo. Díky skautu jsem se
naučila překonávat samu sebe, své nesmyslné hranice a strachy. Poznala
jsem krásu večerů strávených u ohně s kytarou, které pro mě od doby
prvního tábora nikdy neztratily své kouzlo. Naučila jsem se toleranci,
lásce k přírodě a pochopila jsem, co znamená opravdové přátelství. Skaut
mi ukázal, jak být lepším člověkem. Lepším pro sebe a lepším pro
ostatní.
Den, kdy jsem složila skautský slib, považuji za jeden z nejhezčích
v mém životě. Měl slavnostní nádech a já jsem si připadala důležitá.
Důležitá pro sebe, důležitá pro ostatní, důležitá pro svět. A díky
skautu jsem si nikdy důležitá připadat nepřestala.
Pajka