Učit ve školce jsem si přála už jako malá holka. Sen se mi i přes různé
překážky splnil a já teď chodím do práce za odměnu. Příliš velké klišé?
Kdepak. V jakém jiném zaměstnání se převlečete do tepláků, klidně i do
toho nejinfantilnějšího trička, které máte, a celé dopoledne si hrajete?
Pak ještě procházka po lese, oběd a pohádka před spaním. Pohoda, že?
Nebudu vám říkat, jak těžká práce to je. Jaká zodpovědnost vám leží na
bedrech. Jak už máte občas všeho plné zuby a nechcete vidět ani jedno
dítě v okruhu 5 kilometrů. Ne, nechci si stěžovat.
Snažím se svoji práci vidět v co nejlepším světle. Věnuju jí spoustu
energie, volného času, a to moc ráda. Mnohdy nemám ani pocit, že chodím
do práce. Možná jsem naivní, možná mě to jednou přejde. Ale dokud to
takhle cítím, budu si to užívat. Stojí to za každé dětské objetí, za
každý nadšený výkřik „Ahooj, Anéét!“ po ránu, a za každý úsměv těch
malých prcků. I když si kolikrát nevím rady, pláču vyčerpáním nebo si
dělám starosti o osud každého z nich.
Každý den mám totiž příležitost vychovat dobré a slušné lidi, ukázat jim
správný směr a snad je na ten život aspoň trochu připravit. Do šesti
let se vytváří charakter, tak na to, prosím, myslete i vy u svých dětí.
@anetrehakova
