„Reichel, Kučera…jsme mistři světa, jsme mistři světa,“ řval na hokejovém MS ve Vídni Robert Záruba. To se psal rok 1996 a já si během radostného skákání v kladenském obýváku řekl, že bych tohle chtěl taky jednou dělat. Křičet gól a doprovázet nadšení u televize přilepeného národa. „Stanu se sportovním komentátorem,“ oznámil jsem tehdy rozhodně v 11 letech rodičům. Ti se vlídně pousmáli a nechali mě snít.
Velký střih. V roce 2006 nastupuju díky absolvování kurzu Sportovní žurnalistiky u Roberta Záruby do ČT. Věci naberou rychlý spád a už za necelé dva roky dostávám během OH v Pekingu důvěru při komentování šermu a házené. Je mi 23 a plním si sen, který mám od svých 11. Neskutečný.
Ale není to zase všechno jen růžový. Olympiáda nebo mistrovství světa či Evropy v čemkoliv se totiž nekoná každý den. Takže třeba na jeden velký zápas typu Kiel – Hamburk, Česko – Makedonie nebo Barcelona – Fenerbahce připadá 50 přenosů z Lovosic, Svitav, Jičína nebo Ostravy. Navíc jen přenosy se neuživíte, takže cestou přiberete do svého portfolia zpravodajské směny, moderování, namlouvání pořadů a natáčení. Výcvik je to věru komplexní.
A pak je tu ten čas. Xhodinové přípravy po nocích, nekonečné hodiny ve střižně („večeři nestihnu“), návraty po půlnoci, odjezdy ve čtyři ráno (ranní zprávy jsou pro biorytmus obzvlášť lahodné). Neznáte víkendy, svátky a občas musíte ze dne na den kompletně překopat rodinné plány a vysvětlit ženě a dětem, že do zoo zkrátka půjdeme jindy, protože tatínek musí jet na hodně důležitý přenos, nebo vzít jako poslední záchrana celodenní zprávy za nemocného kolegu. Takže bez domácí podpory by se tenhle divoký kolotoč zvládal dost složitě.
Po 10 letech (troufám si tvrdit) svědomité a snad i úspěšné práce jsem taky bohužel zjistil, že ne vždy se ve firmě nutně přihlíží k tomu, jak dobře (nebo špatně) svou práci odvádíte. Nemá cenu to zbytečně rozmazávat, ale řekněme, že jsem věřil v určitý posun, kterého jsem se nedočkal. V životě jsem se neučil klepat na ty správné dveře, tak jsem usoudil, že je možná čas nasměrovat profesní růst jiným směrem. A rozhodně nelituju.
Pořád je ve mně silná touha toho 11letého kluka, který by chtěl národu zvěstovat, že máme nového olympijského vítěze. Možná se toho dočkám, možná ne. Tahle práce je taky o štěstí a já to svoje největší vidím každý den. Skvělá žena a dvě báječné zdravé děti. Co víc může člověk chtít, no ne? Pokud k tomu někdy u mikrofonu cinkne i nějaký to zlato, budu rád. Ale když ne, svět se fakt nezboří.
