Už v mateřské školce jsem byla ta divná, co sedí sama v koutě. Netoužila jsem po společnosti těch malých otravných satanů, co si nedokázali hrát sami. Ve škole jsem nezvládala zkoušení a prezentace. Poctivě jsem se připravovala, stresovala se jako kretén, a když jsem se ocitla před třídou, tak můj mozek, pusa, tělo přestalo fungovat a skončila jsem rozklepaná, zpocená a s pocitem, že jsem úplně k ničemu. Peklo byly cesty autobusem. Bála jsem se vystoupit, protože jsem měla pocit, že se na mě budou všichni dívat.
Co mi pomohlo? 1. Skvělá mamka, která mě odmala brala jako sobě rovnou, podporovala mě v mých rozhodnutích a kladla důraz na to, abych byla v pohodě a nestresovala se. 2. Založení účtu na twitteru. Vypsala jsem se z toho, co mě ničí a zjistila jsem, že v tom nejsem sama, že takové problémy má víc lidí. Do té doby jsem si myslela, že jsem jediný takový
psychopat. Přestala jsem se lidí tak bát. Uvědomila jsem si, že i oni zažívají nějaké trapasy, že i oni se něčeho bojí.
Jestli bych měnila?
Jasně, že bych ráda odstranila své zábrany, co se týče lidí, ale jen
do určité míry.
Být introvertem mi totiž ve výsledku asi vyhovuje. Člověk má více času
a prostoru na svoje myšlenky a to se občas může vyplatit.
@nesnasimlidi
