Byl jsem požádán, zda bych byl schopen napsat něco o doktorování, o
toleranci, respektu a lidskosti. No jistě, že toho schopen nejsem, a
jestli tenhle příspěvek čtete, redaktor to nezjistil.
Medicínu lze dělat zcela a kompletně bez uvedených atributů. Možná
by to tak bylo i jednodušší. Řešit to jako linku, pásovou výrobu,
velkochov. Bylo by tak snadné pominout subjektivní pocity a trápení
pacientů, nepřemýšlet nad nimi a nenosit si je domů. Ale ačkoliv si lidé
myslí opak, není takových zdravotníků mnoho. Myslím, že skoro všichni
si alespoň část té tíhy bereme na sebe a s sebou, i když v půl čtvrté
odcházíme z ordinace nebo nemocnice. Víte, my si o tom povídáme i na
obědě, v hospodě, na dovolené. V posteli.
Co za to? Peníze? No jistě, je to živobytí. Kafe, čokolády, láhve? Ani
ne. Prestiž? Poslechněte si, co si o nás lidi povídají. Za mě můžu říct,
že nejkrásnější je pocit, když se to prostě daří a povede. Operování. Ty chvíle absolutního soustředění na jedinou věc a přitom tak komplexní, všechno má svůj jasný cíl a jasný konec. Udělat to, udělat to
dobře, poslední steh a hotovo. Takový věci jsou dobrý, jsou
naplňující a je jich v životě jen pár.
@WhyCrow
