Rodila jsem v prvních letech po revoluci. Žádná dramata. Starší dceru jsem porodila až po té, co mi něco vlili do žíly, mladšího syna se suitou mediků. Pupíky obou dětí jsem viděla až po čtyřech dnech, při odchodu z porodnice. Tehdy něco naprosto normálního a nikdo se nad tím nepozastavil.
Uběhlo 26 let. Celou dobu jsem sledovala diskusi kolem domácích porodů a od zarytého odpůrce se stala lehce pochybující. Nevím. Argumenty obou stran mi dávají smysl.
A do toho mi před rokem přišla fotka čerstvě narozené první vnučky, v ložnici svých rodičů.
Stalo se to v Německu, kde jsou domácí porody legální. Dcera musela hledat porodní asistentku, která by vzala prvorodičku. Její podmínka byla, aby bylo těhotenství normální, dítě a matka zdrávy. Při jakékoli patologii by ji odmítla a poslala do porodnice. Gynekolog věděl, že bude rodit doma. Nikdo se na ní nedíval jako na sobecké individuum.
Porod mé vnučky byl prostě porod, jak má být. Se všemi fyziologickými projevy. Zvládli to všichni. I otec. Asistentka byla vybavena přístroji na sledování srdce dítěte i matky, odebrala krev. Zvládla zřejmě i dostačující vyšetření dítěte, protože s dítětem mohli jít dětskému lékaři až v průběhu 7 dnů. Ani dětský lékař se nedivil a nepasoval ji do role nezodpovědného sobce.
Vím, že se všechno může při porodu zvrtnout posledních pět minut. Je špatně, když lékaře žalují, že odveze dítě po domácím porodu do nemocnice. Je špatně, že je postižen za to, když se doma něco nepovede. Odpovědnost by měla být jasně vymezena, aby matky věděly, co je čeká, když se pro porod doma rozhodnou.
A ještě jedna věc. O čí svobodu a o čí život jde při interupci? Jak se liší toto rozhodnutí od rozhodnutí o způsobu narození?
Dceři závidím. Že se odvážila. Že to dokázala. Že měla štěstí. Že měla dceru u sebe, že viděla její pupík hned. Ale pořád nevím, jestli bych do toho šla.
@JitkaKopecka
