Jsem ráda, že jsem si počkala na "onoho člověka" a nehrnula se hned "prvnímu pocestnému" do náruče. Byly chvíle osamění a to dost často. Stále mi něco scházelo. Byla to něha, lidské teplo, starost ze strany toho druhého.
Za tu dobu, co jsem s Davidem, se jakoby naplnily ty prázdné částečky mě samotné. Odešel smutek a prázdnota. Mé srdce poprvé okusilo, co je to ta láska. Podlehla jsem jí a nechala se unášet. Doteď se občas zasním a říkám si, Bože, díky za to všechno! Je mi tak hezky.
Láska vás pohltí, láska vás změní. Mám pocit, jako kdybych začala být o to více vřelejší, otevřenější a také o to méně soudím lidi. Hodně jsme se od sebe s Davidem vzájemně naučili. Já jeho sebelásce, on mě vřelosti.
Společně vaříme. Povídáme si, smějeme se, mlčíme spolu a občas jen tak tančíme po obýváku. Jelikož jsme spolu začali bydlet, poznáváme se každý den. Co, jak, který má ve zvyku dělat. Jak soužít, souznít společně. Být.
Není krásnějšího pocitu než milovat a cítit se milován. Věřím, že každý z nás jednou potká toho pravého. Jeho lásku.
@cranberrryann
